Objevte historii židovské komunity v Rousínově


OBYVATELSTVO

Vývoj počtu obyvatel

Již od dávných dob nebyl život židovského obyvatelstva nijak lehký. Z důvodu častých omezujících zákonů a nařízení vydávaných panovníkem či šlechtou byli Židé nejednou nuceni ze dne na den opustit svá bydliště a hledat si nové domovy.1 Také počet židovského obyvatelstva byl ze strany vrchnosti ve velké míře omezován.2 Tento vývoj má samozřejmě určitou spojitost také s usazováním židovského obyvatelstva v Rousínově. Je velmi pravděpodobné, že několik Židů pobývalo v Rousínově již od dávných dob, a to zvláště proto, že se Rousínov, s velkým množstvím královských privilegií a pro svou dobrou polohu, stal velmi brzy výhodným místem pro obchodní a jiné aktivity zdejšího obyvatelstva.

Důležitým okamžikem v otázce osídlení Rousínova židovským obyvatelstvem bylo právě jedno ze zmiňovaných panovnických nařízení, a to nařízení vydané panovníkem Ladislavem Pohrobkem v roce 1454, jímž byli Židé vypovězeni z moravských královských měst Brna, Jihlavy, Olomouce, Uničova a Znojma. Rok 1454 je pro nás proto významný, neboť vypovězení Židé, zvláště pak z Brna, byli pravděpodobně na počátku prvního většího židovského osídlování Rousínova. První dochovaná písemná zmínka o Židech v Rousínově je však zaznamenaná až v roce 1554. Hovoří o Židu Gerstelovi původem z Mikulova a mimo jiné nám potvrzuje domněnku, že většina rousínovských Židů se zde usazovala jako přistěhovalci z jiných míst.

Počty místního židovského obyvatelstva se začaly postupně rozrůstat po roce 1584, kdy přešla pravomoc nad ním do rukou vrchnosti. Nejstarší nalezený doklad o počtu Židů v Rousínově přiznává k roku 1639 celkem 154 obyvatel židovského vyznání. Z roku 1656 se nám dochovala zpráva, že do Rousínova přibylo dalších 13 nových Židů. Následný statistický údaj z roku 1673 pak uvádí pouze to, že zde pobývalo nejméně 29 židovských rodin, přesný počet obyvatel ale neuvádí. Počty z roku 1791 jsou již v tomto ohledu přesnější, neboť se z nich dozvídáme, že v Rousínově bylo napočítáno 902 Židů z celkového počtu 1 637 obyvatel. Při porovnání obou čísel získáme zajímavou informaci o tom, že židovské obyvatelstvo tvořilo již  v této době větší část populace města, a to přesně 55.

Pozdější vládní nařízení vydaná v letech 1726 - 1727 určila přesný počet povolených židovských rodin jak pro území Čech, tak i pro Moravu. V Rousínově tak smělo bydlet od konce 18. století celkem 195 povolených tzv. familiantských rodin, kde právo založit si rodinu přecházelo vždy pouze na nejstaršího syna. I přes tato omezující nařízení zaznamenáváme v Rousínově velký přírůstek židovského obyvatelstva, což potvrzuje další statistická zpráva z roku 1804. V ní se celkový počet židovských usedlíků zastavil na čísle 1 063. Pokud číslo porovnáme s výměrou židovské čtvrti (0,05 km2), získáme údaj o tamní hustotě osídlení, která činila 21 260 obyvatel na 1 km2. Přestože byli Židé nuceni žít ve velmi stísněných a často nevyhovujících podmínkách svého ghetta, dozvíme se ve zprávě z roku 1835, že se jim v Rousínově vedlo stále velmi dobře. Z celkového zaznamenaného množství 2 080 místních usedlíků bylo 52 Židů, tedy 1 086 obyvatel. V roce 1857 bylo v Rousínově napočítáno dokonce 1 148 Židů, což je jejich nejvyšší písemně doložený počet v celé historii města.

Jak uvádí Tomáš Pěkný ve své knize Historie Židů v Čechách a na Moravě, přinesly Židům revoluční roky 1848 - 1849 a zvláště pozdější Prosincová ústava z roku 1867 spoustu nových práv, zvláště pak svobodu osobní, náboženskou či svobodu pohybu a usídlení. Židovské obyvatelstvo získalo možnost usazovat se na místech dle své libosti, což doposud až na pár výjimek povoleno nebylo. Možnost libovolně se stěhovat byla rousínovskými Židy využívána spíše k odchodu do Brna a do dalších větších moravských měst, než k přestěhování se z ghetta do křesťanské části města. Postupný odchod židovského obyvatelstva z Rousínova v období po roce 1867 nejlépe charakterizují údaje o obyvatelstvu z roku 1880. Z celkového počtu 1790 obyvatel se zde uvádí už jen 477 Židů, jejichž počet se v roce 1890 opět snížil na 248 Židů bydlících v židovské části a dalších 61 Židů, které bychom našli v části obce křesťanské (celkem tedy 309). Porovnáním počtu obyvatelstva zaznamenaného v roce 1900 získáme informaci o tom, že židovská komunita čítající 199 osob, tvořila v tomto roce už jen 13 podíl z celkového počtu obyvatelstva a krátce před I. sv. válkou bychom v Rousínově našli dohromady 144 Židů. Následná I. sv. válka samozřejmě žádnou změnu v tomto nepříznivém vývoji nepřinesla. Zvláště pak proto, že většina mužského obyvatelstva, vázaná brannou povinností již v dobách dřívějších (viz. obrázky níže), byla nucena odejít bojovat na frontu, odkud se již někteří nevrátili. Do války byli povoláni Gustav Lampl, Josef Heller, Izak Blond, Julius a Rudolf Gottlobové, Viktor Rosauer, Václav Hermann a několik dalších.

Jen na krátkou dobu se počet Židů v Rousínově znovu zvýšil, a to v roce 1917, kdy se sem nastěhovalo přibližně 60 haličských uprchlíků, kteří již v roce následujícím, tedy až na pár výjimek, opět město nadobro opustili. Poslední ucelený statistický výčet před příchodem II. sv. války zcela přesně uvádí už jen 27 Židů, zapsaných při sčítání lidu v prosinci roku 1930. Počet rousínovských židovských obyvatel se nezvýšil ani v roce 1938, kdy došlo k připojení Rakouska k Německu. Tento fakt uvádíme zvláště proto, že část rousínovských Židů se po přijetí Prosincové ústavy postupně odstěhovala do Rakouska. Velká snaha těchto Židů a jejich rodin o zpětné navrácení do Rousínova je patrná z mnoha žádostí, kterým však nebylo vyhověno.

Během II. světové války se snažila většina rousínovských Židů opustit republiku, stejně jako zbytek židovského obyvatelstva kdekoliv jinde, což bylo vlastně jedinou reálnou možností, jak se vyhnout nacistickému protižidovskému počínání a zachránit si tím život. Dvě desítky rousínovských Židů, kteří již nestihli odcestovat nebo se naopak rozhodli zůstat ve svých domovech, bylo nakonec 4. dubna roku 1942 transportováno ze sběrného tábora v Brně do Terezína a odtud následně do dalších koncentračních či vyhlazovacích táborů, odkud se již nevrátili.

1 Například postupné vypovězení českých a moravských Židů ze země v letech 1744 - 1748 aj. (čerpáno z: Pěkný, T. - Historie Židů v Čechách a na Moravě, s. 98).

2 Jedním z  těchto omezení byl např. familiantský zákon vydaný panovníkem Karlem VI. v roce 1726. Ten stanovil počet rodin, který nesměl být v jednotlivých židovských obcích překročen (čerpáno z: Pěkný, T. - Historie Židů v Čechách a na Moravě, s. 95).