Průzkum hřbitova - 2005

Výsledky průzkumu židovského hřbitova v Rousínově (2005)

Závěrečné příspěvky seriálu „Židé v Rousínově“ budou věnovány židovskému hřbitovu. V posledních dvou příspěvcích vám představíme výsledky průzkumu židovského hřbitova, který byl proveden v roce 2005 vynikajícím českým znalcem problematiky židovských hřbitovů – Achabem Heidlerem. Jeho znalosti a schopnosti výkladů jsou zárukou velmi poutavého čtení, které např. přinese zajímavý pohled do světa výkladu textů vepsaných do židovských náhrobků. Při mapování hřbitova spolupracovali Bc. Martin Čech a Lucie Ondráčková.

Nejstarší náhrobky

            Potvrdit spolehlivou historicitu hřbitova (jeho skutečné stáří) se nám nepodařilo a nepodaří. Zde zůstaneme odkázáni jedině na listinné prameny. Proč? Kámen, ze kterého byly náhrobky v Rousínově pořizovány, není (až na výjimky) nijak kvalitní – většinou opuka, a pokud se projdete hřbitovem dnes, s hrůzou zjistíte, jak pustošivě působí její „poločas rozpadu“. Na druhou stranu máme zcela jasné směrnice židovské tradice, které učí, že „židovská obec nemůže být zřízena, pokud zároveň není zakoupen pozemek pro pohřbívání mrtvých a není zřízena mikwe – rituální lázeň. Jinými slovy – modlit se lze i doma, ale obec bez mikwe a bez hřbitova žádnou obcí není. Proto zůstává spolehlivé datum založení rousínovské židovské obce a také hřbitova - stále někde v mlhách mezi rokem 1454 (rokem vyhání židů z královských měst tedy i z Brna) a rokem 1554 (rokem první doložené písemné zmínky o již existující židovské obci v Rousínově.)

            Přesto se nám dosavadním průzkumem podařilo posunout stáří hřbitova o více než třičtvrti století do minulosti. Všechny dosavadní prameny totiž uvádějí citaci „o nejstarším čitelném náhrobku z roku 1695“. My objevili, spolehlivě zdokumentovali a dešifrovali prozatím dvanáct náhrobků starších - přičemž jeden je zcela prokazatelně z roku 1621 tj. náhrobek e033 (foto 1); Druhé pozoruhodné datum nabízí hrob č. b071 – kde se domníváme, že jde o rok 1640. Zde však bude ještě nutno provést ošetření kamene a ještě jeden pokus o obrazovou dokumentaci, abychom se nedopouštěli hypotetických spekulací. Další data před zmiňovaným rokem 1695 se pohybují v rozpětí 70. a 80. let sedmnáctého století a dokonce i náhrobek shodný s datem 1695 – není náhrobkem „žida Gottloba“ ale rav. Šlomo Zalmana syna rav Šimeon ha-kohen.

            Podle výskytu nejstarších náhrobků by se dalo usuzovat, že byl hřbitov postupně rozšiřován od své dnešní středové části na obě strany. Jak směrem k městu, tak i směrem dozadu (k dálnici). Nemusí nás zavádět, že obvodové zdivo se zdá být kompaktní – bez zřetelných stavebních švů a doplňků – halacha (tradice) připouští při rozšiřování obě varianty. Přistavět novou zeď k již stávající, anebo ji při rozšiřování strhnout a zbudovat novou.

            Nenechme se zavést ani skutečností že v jedné hrobové řadě najdeme vedle sebe náhrobky, které od sebe dělí tři až čtyři generace a ani rodové jméno nesouhlasí. I to je v židovské pohřební praxi zcela běžné.

            S čistým svědomím lze tedy za nejstarší část hřbitova prohlásit pruh zhruba tam, kde dnes nacházíme rozpadlé obvodové zdivo. A všem, kdo tudy na hrobovou půdu vstupují, chci jenom připomenout, že se ocitají mezi náhrobky, které si dobře „pamatují“ přinejmenším popravu jedenadvaceti českých pánů – tedy dobu před- a pobělohorskou…

Významné a zajímavé náhrobky

            Význam a duchovní věhlas rousínovské židovské obce potvrzují i vlastní texty jednotlivých epitafů. Nemá samozřejmě smysl věnovat se všem. Nicméně jen několik skutečně výjimečných pro vaše navnadění:

A020 – Mikael Wronik /1838/ (foto 2)

Toto je památník
knížete ducha....,
jehož jas se šířil až k červánkům nádhery.
Přesto zůstal až do koruny šedin pokorným a skromným. Byl jím náš rabín
rebbe Mikael Wronik (kéž je nám jeho památka požehnáním).
Devět let vykonával rabínský úřad ve svaté obci Kounicích a
poté byl přijat za rabína a duchovního učitele naší židovské obce rousínovské,
a to v roce 1796. I zde vychoval bezpočet nadaných studentů
a šířil poznání Nauky (= tóry) v lidu Jisroele. Šestého dne měsíce
tevet roku 599 malého počtu (1838) však běda, jakoby znovu došlo ke zničení Chrámu,
tento ušlechtilý syn lidu Jisroele byl připojen k otcům...

Z hlubokých zřídel jeho učenosti tryskaly prameny moudra
a zvěstoval tak lidem tajemství bohabojnosti
podoben slunci, jež zalévá zemi svou mocí,
šířil světlo Nauky a rozptyloval temnotu pozemského soužení
tím, že nám dával naslouchat o Cestách života ...
Synové Azafovi na něj zde v tomto žití nikdy nezapomenou...

Koment: Mikael Wronik byl i podle písemných pramenů rousínovským rabínem v letech 1796-1838, kde také roku 1838 zemřel a byl pochován. Jeho opukový náhrobek je ve své levé polovině již zčásti zvětralý, nelze tedy spolehlivě rekonstruovat beze zbytku celý nápis, který je ale evidentně velice sofistikovaně koncipován do formy verše – náboženské poezie tzv.pijutu. Nicméně i z toho, co se dosud dochovalo, zaujmou zejména… 1/ historické detaily, které potvrzují nástup do rabínského úřadu v roce 1796, včetně devíti let předchozí duchovenské praxe v Kounicích; 2/ kryptogram – počáteční písmena spodní části nápisu tvoří jméno Mikael; Zatímco první polovině nápisu rozumíme celkem bez větších obtíží (zde čtenáře a posluchače zaujmou zejména poetické 4/ titulatury, jimiž lid Jisroele své učence častuje. Obrat „kníže ducha, jehož jas se šířil až k červánkům nádhery“ je nicméně málo tradiční a jistě chce navodit prostor pro další řetězení obrazů týkající se symboliky slunce.

Narážka na další zničení Chrámu je naprosto legitimním odkazem na Talmud, který na několika místech učí, že zánik jednoho lidského života, znamená větší pohromu než zkáza Chrámu, že umírá-li učenec v Jisraeli, je nutno truchlit, jakoby došlo ke zničení Chrámu. Kdo zachrání jediného člověka, jakoby zachránil celý vesmír apod…

 Naopak spodní část nápisu vyžaduje již orientaci v židovských tradicích. Kdo zná dobře biblickou Knihu Kazatel (Kohelet), jistě mu neušlo, jak často se zde hovoří o slunci: „Nic nového pod sluncem – raduj se mládenče, dokud nezajde slunce a nenastanou dny, o nichž díme: nemám v nich zalíbení“ apod. Zářila-li Wronikova moudrost jako slunce o polednách, je to skutečně veliký kompliment v duchu židovských tradic. Naopak 119. žalm přirovnává Slovo Boží ke svíci a světlu – a stejně tak i nápis na Wronikově náhrobku „šířil světlo Nauky a rozptyloval temnotu…“ Za velice krásný obrat lze také považovat zmínku o tom, že rebbe Mikael „rozptyloval temnotu a soužení tím, že dával naslouchat o Cestě života“. Posluchačům je jasné, že je zde činěna narážka na jeho kazatelskou a učitelskou činnost, ze zkušenosti víme, že ústředním pilířem židovské bohoslužby je čtení z Tóry – zaujme ovšem téměř „zamilovaný“ obrat – srovnání: tóra = cesta života.

            Závěrečný řádek je rovněž jinotajem. Nepředpokládáme, že by se jednalo o konkrétní syny nějakého rousínovského Azafa. Synové Azafovi jsou podle bible Levité (známe dobře z dedikačních veršů k jednotlivým biblickým žalmům), ale především – a to i v tomto Wronikově případě – jsou symbolem židů vracejících se z exilu zpět do Zaslíbené země, jak o tom referují proroci Ezdráš a Nehemiáš. Synové Azafovi na něj zde v tomto žití nikdy nezapomenou  tedy znamená jednak narážku na neskonalou úctu všech rousínovských židů (=symbolických synů Azafových) ke svému rebbe Mikaelovi Wronikovi, ale zároveň i naději na brzký příchod Mesiáše a ukončení Exilu…

            Symbol koruny reprezentuje „korunu poznání, korunu moudrosti a korunu dobrého jména“

A027 – Jehuda Lejb Pisko /1832/ (foto 3)

V předvečer svatého šabatu 23. adar 592 /1832/ skonal a byl pohřben
ten, který díky své síle i v požehnaném věku býval připodobňován ke lvíčeti.
Rek, kterému nebylo dopřáno kráčet na čele svých vlastních synů,
ale o to lépe si osvojil umění obřezávat novorozence,
a tak je tu mezi námi bezpočet těch, které vlastnoručně učinil právoplatnými židy.
Celou svou duší a myslí lpěl na co nejdokonalejším poznávání Panovníka,
proto bude spát sladkým spánkem až do příchodu Konce dní...
Kdo to byl? Drahý a všemi vážený rav Jehuda
Lejb syn Jokeba Pisko (jeho památka nám budiž požehnáním)

Koment: Tento náhrobek uvádíme zejména pro hloubku jeho lidského příběhu. Podle talmudu jsou „již za živa mrtví“ ti, kdož jsou buď slepí, chudí anebo bezdětní. A samozřejmě, ti kdo ztratili víru… Nápis na náhrobku rav Jehudy Lejba prozrazuje, že mu nebylo dáno dočkat se vlastních dítek. Přesto se stal „otcem - kmotrem a vlastně zasvětitelem“ většiny mužských potomků svých vrstevníků a jejich dítek, protože „dělával z novorozenců skutečné židy“ – tj. vykonával v obci synagogální funkci obřezávače.

            Nápis je také pozoruhodný tím, že dává nahlédnout na židovské představy o „životě po životě“. Nikdo nikoho nepředejde do budoucího světa. Jak ostatně uvádí i apoštol Pavel v novozákonních epištolách. Všichni spí svůj spánek a čekáme na Konec dní – židovskou variantu Posledního soudu. Teprve poté nastane nový – spravedlivější a bezbolestný vět bez nadvlády smrti – tzv. olam ha-ba (=budoucí svět)…

Text pokračuje v dalším díle - Průzkum židovského hřbitova 2005 - druhý díl.