Vývoj obchodu a řemesel

Velké množství příležitostí uplatnit svůj řemeslný a obchodní um zajišťovala rousínovským obyvatelům především výhodná poloha města. To se již v roce 1333 stalo důležitým bodem na významné obchodní cestě, která spojovala Olomouc s Brnem a vedla vlastně z Vídně až do Polska. Nejen velký počet obchodníků, přicházejících se svým zbožím z jedné či z druhé strany, ale i přízeň mnoha králů, kteří nebyli skoupí udělit Rousínovu různá privilegia, spojená např. s konáním trhů, vařením piva, prodejem vína aj., nemohla rozhodně nechat rousínovské židovské obyvatelstvo v nečinnosti. Přenesme se tedy do dob všudypřítomného obchodního ruchu, místních zájezdních hostinců či trhů s různým zbožím, a řekněme si něco více o židovském obchodu a řemeslech.

Jak jsme si již popsali v úvodu, panoval v Rousínově od dávných dob dosti čilý obchodní a cestovní ruch. Zvláště z tohoto důvodu se většina zdejších Židů věnovala převážně drobnému obchodu se vším, co bylo možné zpeněžit. Své zboží nabízeli v menších obchůdcích a krámech, a to zpočátku hlavně v židovské čtvrti. Postupem času se židovským obchodníkům začalo dařit natolik, že své krámky ve většině případů přesunuli na hlavní náměstí, kde byly podmínky k obchodování přece jenom lepší než v židovském městečku, které bychom našli až za městskou hradební zdí. Společně s rozvojem obchodu zaznamenáváme v 18. a 19. století přírůstek krámků, jejichž počet se pohyboval kolem čísla 30. Prodej nejrůznějšího zboží v obchůdcích probíhal až do počátku 20. století, kdy byly postupně rušeny, stejně jako poslední židovský krámek, kde Gustav Lampl nabízel až do roku 1940 látkové zboží.

Další významnou oblastí každodenní obživy, a to převážně bohatších rousínovských Židů, bylo půjčování peněz, o němž se dozvídáme z několika dochovaných dlužních listin, z nichž si uvedeme např. tu z roku 1578. V ní se dočteme o několika obcích ze statku kapituly sv. Petra v Brně, které si od rousínovských Židů vypůjčily menší peněžní obnos, dále pak např. obec Rousínovec byla dlužna Židu Schraulovi 7 zl., stejně jako obec Velešovice, jež dlužila peníze dvěma rousínovským Židům (Maislovi 19 zl. 15 gr. a Monessovi 10 zl.).

Více informací o řemeslech a obchodu Židů v Rousínově v dávných dobách nám přináší různé úřední listiny, které zaznamenávaly povinnost platit daně či jiné poplatky. Podle urbáře slavkovského panství, založeného roku 1617, odváděli rousínovští Židé o sv. Jiří a sv. Václavu 40 zl. Tyto poplatky platili za poselství, podružství a vinný šenk. V ještě dřívějším pramenu z roku 1600 zjišťujeme, že ani v Rousínově nechyběl šochet, tedy rituální židovský řezník zajištující svým soukmenovcům přísun košer masa. Že zde vlastně působilo hned několik židovských řezníků, zjišťujeme z příslibu, kterým se zavázali odevzdávat vrchnosti o sv. Jiří 1 libru šafránu za to, že budou moci maso, jež jim častokrát zbylo, nabízet k prodeji v Rousínově a jeho okolí. Naopak díky mýtu, které bylo v Rousínově vybíráno, se značně rozmohla hostinská činnost, neboť obchodníci tudy projíždějící byli často po dlouhé cestě unavení a hladoví, a proto velmi rádi využívali těchto služeb. Že se Židé snažili i v této oblasti vydělávat na své živobytí, dosvědčuje mimo již zmiňovaného práva šenkovat víno také zpráva z roku 1609, v níž se píše o 80 zl., jejichž odvádění vrchnosti umožňovalo Židům nakupovat pivo pro své šenky v pivovarech dle vlastního uvážení. Do té doby museli totiž brát pivo pouze z panského pivovaru ve Slavkově.

Některé tyto obchodní a řemeslné činnosti hospodářsky zdatného židovského obyvatelstva, někdy také provozované bez oficiálního povolení, vedly však mnohokrát k nespokojenosti ze strany ostatních obyvatel města, čemuž se nelze divit, neboť ti mohli jen stěží konkurovat movitějším a obchodně zdatným Židům. Časté spory a stížnosti, o jejichž průběhu nás informuje celá řada historických materiálů, nebyly tedy něčím výjimečným. Například v roce 1657 hraběnka Eleonora z Kounic zakázala židovským provozovatelům hospod pod pokutou 15 zl. nalévat víno křesťanským občanům. Toto nařízení, vyvolané stížností ze strany křesťanských šenkýřů, bylo posléze zrušeno a znovu obnoveno v roce 1666. Jiný spor z roku 1670, tentokráte mezi řezníky obou obcí, urovnala hraběnka tak, že omezila celkový počet místních židovských řezníků na šest.

V roce 1668 pro sebe Židé získali na 3 roky pronájem místní palírny, když uzavřeli smlouvu s vrchností. Za roční poplatek 100 zl. obdrželi povolení pálit pro město kořalku a mimo to žádná jiná lihovina nesměla být do města dovážena nebo ve zdejších zájezdních hostincích prodávána. Tato smlouva byla nakonec ještě jednou prodloužena v roce 1671, tentokráte však již za částku 125 zl. ročně. Zvýšení ceny nájemného dokazuje, že se palírna v židovských rukou stala dosti výnosnou, oproti předchozím letům, kdy pálení kořalky nepřinášelo slavkovské vrchnosti tolik peněz.

Obchodní zdatnost místních židovských obyvatel je patrná taktéž z toho, že pro sebe nejednou dokázali vyjednat nájem městského mýta. Nevíme sice přesně v kterých letech, a také kým, bylo rousínovské mýto provozováno, avšak zprávy o těchto aktivitách máme již z konce 16. století, kdy se např. dozvídáme, že mýto bylo za sumu 1 200 zl. pronajato „Židu mýtnému“, s podmínkou, že kdokoliv by mýto projel nebo prohnal, z čehož by dotčený Žid pokutu vzal, půlku z ní měl odvést vrchnosti. V pozdějších obdobích si Židé pronajali mýto ještě několikrát a např. v roce 1629 byl ve spojitosti s mýtem zastaven Židům majetek, neboť zapomněli zaplatit nájemné za předešlý rok.

S příchodem 18. století a v jeho průběhu již měli rousínovští Židé ve svých rukou velkou část místního obchodu. Koncem tohoto století postupně došlo k největšímu hospodářskému rozkvětu města, který byl spojen zvláště se zpracováním kůže a vlny. Přibylo nových místních obchodníků s vlnou, tkalců, soukeníků, jirchářů a koželuhů. V tomto období také zaznamenáváme existenci malých domácích dílniček, ve kterých byla zpracovávána právě kůže či tkány látky. Vedle hlavních činností a řemesel výše jmenovaných se Židé věnovali např. šití bot a oděvů nebo opravování starých kožichů, výrobě klobouků, obchodu s dobytkem,  koňmi aj. Pro zajímavost a také jako doklad tehdejší doby si uvedeme několik informací, které se nám dochovaly opět ve formě stížností na činnost židovských řemeslníků. Například v roce 1740 si stěžovali poddaní statku sv. Petra v Brně na rousínovské Židy, kteří zdražili obilí. Dále následuje udání osmi jirchářských mistrů z Rousínova, kteří upozornili manufakturní úřad na to, že zdejší židovští jircháři zpracovávají kůži kamencem a nikoliv rybím tukem. Stejně tak stížnost brněnských rukavičkářů, tentokráte z roku 1769, namířená proti rousínovským židovským krejčím Abrahamu Herschlovi a Abrahamu Mendelovi, kterým bylo následně zabaveno 61 párů kožených kalhot, protože povolení šít tyto kalhoty měli pouze rukavičkáři.

Vraťme se však zpět k vlně a tentokráte i k prvním místním židovským podnikatelům v dnešním slova smyslu. Dosti rušný obchod s vlnou, kterou místní Židé do Rousínova dováželi zvláště z Uher, stejně jako podpora vrchnosti v oblasti zpracování vlny, přivedly v letech 1764 - 1765 rousínovského židovského rychtáře Lazara Abrahama Pollitzera k založení textilního manufakturního podniku. Významným zpracovatelem vlny v tehdejší době byl taktéž soukeník Max Deutsch, stejně jako Markus Greiner či Heinrich Herschmann.

Druhým důležitým oborem, v němž se židovští řemeslníci uplatňovali, bylo již zmiňované zpracování kůže. K nejvýznamnějším místním koželuhům patřil Adolf Flesch, Juda Katscher či členové rodiny Blochovy. Z obchodníků zabývajících se převážně financováním tkalcovské, koželužské a jirchářské výroby jmenujme např. Arona Brödera, Josefa Brosse, Isaaca Blocha, Davida Aschera, Jonase Singera, Filipa Jakuba Flesche aj.

Postupný rozvoj obou odvětví v 19. století s sebou přinesl zakládání prvních větších firem a provozoven. Vznikla zde Oppenheimerova továrna na haras, přízi a stuhy, jíž konkurovala výrobna fézu, kterou založil Max Löwenthal. Vedle továren na zpracování vlny a kůže bychom tu našli i továrnu na éterické oleje Mosese Horowitze či ivanovickou firmu Milchspeiser a Katscher, jež měla v Rousínově pronajatý městský pivovar, který změnila na sladovnu.

V roce 1852 bylo v Rousínově napočítáno celkem 80 židovských živností. Z nich si uveďme např. 24 obchodů se střižním zbožím, 17 obchodů s usněmi, 3 obchody s přízí, po jednom obchodu se železem, dřevem a oleji, 12 tkalcovských živností, 2 kožešníci, 2 zpracovatelé vlny, 3 sklenáři, koželuh, výrobce stuh a soukeník. Nesmíme zapomenout ani na větší počet židovských vetešníků, kteří ve svých obchůdcích prodávali různé druhy ošacení. Byli jimi např. David Ernst, Enoch L. Bauer, Nahum S. Jellineck nebo Simon a Moses Ernstovi. Z jiného soudku, a to doslova, uveďme výrobce likérů a kořalek Isaaca Blocha, Aschera Lampla či Davida Rousauera.

            Zprávy z roku 1891 nás informují o tom, že největším berním poplatníkem v obci křesťanské byla ivanovická firma Milchspeiser a Katscher, po ní řezník Antonín Kleiber, dále obchodník Emanuel Bauer, hostinský Adolf Rousauer, obchodník Bernard Frankl, a až po nich teprve křesťan Emanuel Srna. V roce 1897 je v té samé souvislosti uváděn na prvním místě nájemce sladovny Rudolf Bries, po něm hostinský Adolf Rousauer, obchodní firma Jan Lampl & Steiner a dále pak hostinský Emanuel Steiner. V roce 1906 nalézáme na prvních dvou místech opět židovské živnostníky, a to obchodníky Jana Lampla a Emanuela Bauera. Z toho tedy vyplývá, že živnosti, které byly v popsaném období provozovány židovským obyvatelstvem v křesťanské obci, patřili k nejvýnosnějším.

Postupný odliv židovských živnostníků během 19. století převážně do Brna znamenal  konec éry zpracovávání vlny a kůže v Rousínově. Důkazem toho je i poslední tkalcovský podnik, který byl v roce 1908 změněn na továrnu produkující nábytek, jehož výroba po úpadku židovského obchodu a řemesel následně ovládla Rousínov. Tento nepříznivý vývoj, spojený s celkovým odchodem židovského obyvatelstva, dokazuje nakonec i statistika z roku 1911, v jejímž výčtu už nenajdeme žádný větší řemeslný podnik a také množství provozovaných živností se snížilo na celkových 65.

Přehled židovských živností zjištěných v roce 1911

Před příchodem II. sv. války pracovala převážná většina místních Židů jako prodejci zboží ve svých obchůdcích na rousínovském náměstí nebo stále pokračovali v jednotlivých řemeslných živnostech, které jsme uvedli již v přehledu z roku 1911. Až do počátku okupace tu byl mimo jiné např. výkup kůží, jenž je zapsán také ve statistice z roku 1911. Provozovala ho rodina Barberova, která se sice odstěhovala do Brna, ale svůj výkup ponechala v Rousínově. Následný příchod války znamenal úplný konec jak Barberova obchodu s kůžemi (1941), tak i zánik veškeré další židovské podnikatelské činnosti, ruku v ruce se zrušením posledních židovských obchodů Jana Lampla (1938), Rudolfa Gottloba a Gustava Lampla.