Židovští obchodníci

Jak už bylo obecně řečeno v předchozí kapitole, obchodu a řemeslům se místní Židé věnovali již od dávných dob, avšak většina významných podnikatelů a obchodníků rozvinula plně své aktivity až koncem 18. a v průběhu 19. století, kdy došlo ke všeobecnému hospodářskému rozvoji, a proto je právě zmiňované období úzce spjato s tématem této kapitoly. V popisovaném období se židovští obchodníci z Rousínova postupně stali uznávanými a významnými podnikateli, z nichž několik se dokonce zasloužilo o samotný rozvoj průmyslových odvětví souvisejících se zpracováním vlny a kůže. O kvalitě a významu jejich činnosti hovoří řada různých ocenění, které tito podnikatelé získali na hospodářských a průmyslových výstavách konaných jak u nás, tak i v mnoha evropských zemích. Postupem času většina podnikatelů nakonec z Rousínova odešla za novými možnostmi a lepšími podmínkami, které jim skýtala především větší moravská města, zvláště pak blízké Brno.

První významnější rousínovský židovský podnikatel, který si zaslouží naši  plnou pozornost, se jmenoval Lazar Abraham Pollitzer. V počátcích své činnosti se spíše zabýval prodejem vlny a vlněných látek, které vykupoval převážně od místních tkalců a soukeníků. V tomto drobném podnikání se mu začalo postupně dařit natolik, že již v letech 1764 - 1765 rozšířil svou činnost tím, že založil rozptýlenou manufakturu, která produkovala vlněné a bavlněné cajky, mlynářské plátno a zvláštní druh tkanin určený pouze pro Židy. Protože je Pollitzerova manufaktura označována za vůbec první židovskou manufakturu na Moravě, budeme se její historii věnovat podrobněji. Pollitzerova manufaktura byla vlastně pokračováním jiného manufakturního podniku, který byl ve Slavkově založen roku 1701 Dominikem Ondřejem Kounicem. Po brzkém zániku slavkovské manufaktury se většina tamních tkalců usadila v okolí Rousínova. Mlynářská plátna, která se zde vyráběla, však nešla moc na odbyt, a proto se tehdy samotný hrabě Kounic rozhodl požádat židovského rychtáře Pollitzera o to, aby se o tkalce postaral a pro tento účel třeba i manufakturu zřídil. Obchodně nadaný člověk, jakým Abraham Pollitzer bezesporu byl, se samozřejmě nenechal dlouho přemlouvat a založil tedy tkalcovskou manufakturu, jejíž činnost probíhala v rozptýlené formě, což znamená, že celá výroba nebyla soustředěna výhradně na jednom místě. Tkalci odebírali vlnu od Pollitzera, který ji dovážel převážně z Uher, zpracovávali ji doma na vlastních stavech a výsledné tkaniny předávali zpět Pollitzerovi, který s nimi dále obchodoval. První písemně doložená zpráva o existenci Pollitzerovy manufakturní činnosti pochází z roku 1765. V protokolu komerčního koncesu z 18. října se dozvídáme o tom, že Pollitzerovi úřad zabavil tři kusy cajku mlynářského plátna, neboť nebyly opatřeny cechovní značkou či označením původu, což bylo v té době pro prodej látek nezbytné. Úředník také zjistil, že Pollitzer vlastně nemá oficiální povolení k výrobě cajků. To, že se Pollitzer snažil tento nedostatek co nejrychleji napravit, dokládá jeho následná žádost o vydání povolení ze dne 20. října 1765. K důležitému kroku se Pollitzer odhodlal v roce 1766, kdy předložil císařovně Marii Terezii žádost o zřízení samostatné manufakturní továrny v Rousínově, která měla vyrábět různé druhy tkanin. V žádosti popisuje, jak tehdy bylo dobrým zvykem, jednak veškeré možnosti a přínosy nové továrny, tak i své velké zkušenosti z oblasti obchodu, které měly být zárukou kvalitního fungování továrny. V žádosti také najdeme prosbu o povolení koupě pozemků jednak ke zřízení samotné tkalcovské továrny, tak i barvírny či domů pro dělnictvo. Císařovna nakonec, snad i díky přímluvě samotného slavkovského knížete Václava Antonína Kounice, žádosti vyhověla a udělila Pollitzerovi písemnou koncesi k provozu manufaktury. Od zamýšlené snahy plně rozvinout svou manufakturní činnost však musel Pollitzer brzy upustit, protože se již v letech 1767 - 1768 dostal do finanční krize. Zabavený majetek a zapečetěné místnosti mu měly být opět plně k dispozici po zaplacení kauce. Přestože si na zaplacení kauce vypůjčil nemalý obnos 4 000 zl. od nejzámožnějších místních Židů, stal se přesto nakonec veškerý majetek manufaktury předmětem dražby. Později přešly všechny suroviny, stejně jako manufakturní výrobní zařízení do majetku Pollitzerovy ženy. Zprávy o činnosti Abrahama Pollitzera a jeho manufaktury máme přesto i z let následujících. Například v roce 1771 je jeho manufaktura zapsaná v seznamu manufaktur brněnského kraje a dokonce je zde uvedeno, že její činnost zajišťovalo celkem sedmnáct stavů. I přes tyto zprávy je doloženo, že manufaktura již nedosáhla svého významu a odbytu z počátků své činnosti, což nakonec znamenalo i její úplný zánik někdy v I. polovině 70. let 18. století.

Nyní však přejděme k popisu jediného rousínovského průmyslového podniku poloviny 19. století. Tím byla továrna Löwa Oppenheimera a jeho syna Davida, která se nacházela v domě č. 47 zdejší židovské čtvrti. Firma pod názvem „Löw Oppenheimer a syn“ byla založena v roce 1824. Celkem 24 výrobních strojů zajišťovalo produkci stuh, příze a harasu. Jakožto jedna z mála továren vyrábějící takovýto druh zboží, nabízela své výrobky k prodeji v rámci celé tehdejší monarchie (vyvážela např. na území dnešního Rakouska, Polska, Maďarska aj.). V roce 1835 dokonce získala na průmyslové výstavě ve Vídni čestné uznání. V polovině 19. století se továrna stala majetkem Veroniky Oppenheimerové a svou činnost vykonávala až do počátku 20. století.

Postupem let přibyly v Rousínově další židovské průmyslové podniky, z nichž lze za nejvýznamnější označit továrnu na éterické oleje a esence. Továrna, jež nesla jméno „Moses Horowitz a spol.“, začala svou výrobu někdy kolem poloviny 19. století a již v roce 1870 měla ve svém provozu dokonce parní stroj. Kvalitu výrobků pocházejících z této továrny dokládá řada ocenění, jako např. stříbrná medaile z výstavy v Linci či medaile z  Moravské hospodářské výstavy. Po požáru tovární budovy v roce 1878 nebyl její provoz již nikdy obnoven.

Pokud máme mluvit o významných řemeslnících, bylo by chybou zapomenout na rousínovského koželužského mistra Adolfa Flesche, který získal právo provozovat v Rousínově koželužskou činnost od slavkovské vrchnosti v roce 1834. Vyučil se u známého brněnského mistra Jakuba Budischowského, ale nejvíce zkušeností v oboru zpracování kůže získal podle záznamů z jeho vandrovní knížky v letech 1830 - 1834. V tomto období prošel celou řadu zemí a významných měst spjatých s koželužskou výrobou (např. Itálii, Belgii, Švýcarsko, Francii - Paříž, Holandsko - Amsterdam, Německo - Hamburk, Mnichov, Berlín aj.), v nichž se seznámil s novými postupy a technikami své práce. Ihned po návratu z ciziny si v domě svého otce (č. 6) založil koželužskou živnost. Ve své dílně zaměstnával zpočátku 6 dělníků, kteří pod jeho vedením pracovali tak pilně, že za 10 let činnosti dílny vykazoval Flesch již značné jmění (asi 30 000 zl.), a to i přesto, že např. nedostatek vody v židovské čtvrti a nutnost dovážet základní suroviny z Brna ho v jeho činnosti značně omezovaly. Nepříznivé podmínky ztěžující koželužskou práci nakonec přiměly Flesche k tomu, že v roce 1845 požádal moravské gubernium o udělení továrního oprávnění pro zpracování kůže v Brně, kam chtěl svou výrobu přemístit. Žádost nebyla kladně vyřízena a z tohoto důvodu se Flesch v roce 1846 odvolal až ke Všeobecné dvorské komoře ve Vídni. Při prošetření stížnosti se ukázalo, že Fleschovy výrobky se vyznačují nebývalou a znamenitou kvalitou, a není proto důvodu mu bránit v přesunu jeho živnosti do Brna, což Flesch učinil již v tom samém roce. Brzy po přesídlení začal podnik prosperovat natolik, že zde bylo zaměstnáváno kolem 300 dělníků a svým významem nakonec zaujal přední místo ve svém odvětví v rámci celé tehdejší monarchie.

Nejen Adolf, ale i další členové Fleschova rodu patřili k významným podnikatelům své doby. Zvláště pak Isidor Vincenc Flesch (1819 - 1884), který byl za své zásluhy dokonce povýšen do šlechtického stavu. V Brně založil velkoobchod s potravinami a byl mimo jiné podílníkem v mnoha dalších  významných brněnských podnicích (např. cukrovar v Olomoucké ulici a v Modřicích, Brněnský akciový pivovar aj.).  Z dalších členů této rodiny pak už jenom ve zkratce jmenujme  ředitele  Moravské eskomptní banky Eduarda Flesche a viceprezidenta Mostecko-podmokelské železniční společnosti Hermana Flesche.

Významněji se do historie brněnského kožedělného průmyslu zapsal rovněž další rousínovský rodák Enoch Bloch, který podobně jako Adolf Flesch získal své bohaté zkušenosti se zpracováním kůže převážně v cizině (Německo, Francie). V roce 1852 požádal Bloch o přenesení své kožedělné výroby z Rousínova do Brna, kde pro tento účel zakoupil dům na adrese Rybářská  ulice č. 11. Provoz továrny, jež nesla jméno „E. Bloch & Söhne“, byl zahájen v roce 1854. Tato továrna, zpracovávající původně kůže a vyrábějící strojní řemeny, se velmi rychle rozrostla a postupně se spíše zaměřovala na dodávky vojenské výstroje, např. bot pro ruskou armádu aj. O celkovém významu továrny a kvalitních výrobcích této firmy nejlépe vypovídá ocenění ze Světové výstavy ve Vídni z roku 1873.

Dalším významnějším kožedělným podnikatelem byl Juda Katscher, jenž získal oprávnění ke své činnosti pro Rousínov v roce 1851. Ze stejných důvodů, z jakých žádal A. Flesch o přenesení své živnosti, získal taktéž Juda Katscher v roce 1857 oprávnění přesídlit svou výrobu do Brna. Provoz továrny mohl zahájit ve stejném roce, kdy k tomu dostal oprávnění, neboť si již dříve pro tento účel zakoupil za 15 000 zl. dům č. 30 v Křenové ulici. Svůj plán bez meškání realizoval a také jeho podnik se nakonec zařadil mezi nejvýznamnější brněnské firmy v oblasti zpracování kůže.

Mezi další důležité podniky, které svým významem určovaly samotný vývoj  v jednotlivých odvětvích moravského průmyslu a podnikání, patřil bezesporu podnik Heinricha Herschmanna, ve kterém bylo od počátku jeho založení v roce 1832 tkáno vlněné zboží. V roce 1855 získaly výrobky z Herschmannovy továrny významné ocenění na výstavě v Paříži. Z důvodu, že potřebné suroviny pro svou výrobu musel nakupovat v Brně, kde své výrobky taktéž nabízel k prodeji, rozhodl se požádat obchodní a živnostenskou komoru o možnost přestěhovat svou firmu do Brna. Jeho žádosti bylo bez jakýchkoliv problémů vyhověno a celá firma se přestěhovala v roce 1856 do domu č. 3, který se nacházel na Olomoucké ulici. K postupnému přesídlování rousínovských židovských podniků do moravské  metropole vedla živnostníky především dlouholetá tradice a obecná známost města v obchodním světě, ale i místní zkušené a zručné dělnictvo, stejně jako možnosti jednoduššího způsobu nákupu surovin či následného prodeje výrobků.  K odchodu za lepšími podmínkami do Brna se nakonec odhodlali i ostatní podnikatelé, jako např. majitel vlnařského podniku Max Deutsch nebo Max Bum, vlastník tkalcovské firmy, kterou bychom po jejím přesídlení (1849) našli na adrese Příční č. 4, či výrobce cajků Heinrich Herschmann (1856) a další. Odchod významných židovských podnikatelů a řemeslníků z Rousínova během 19. století tak znamenal až na pár výjimek postupný úpadek hospodářských aktivit zdejšího židovského obyvatelstva, které již nikdy nedosáhly takového významu, jaký jsme mohli zaznamenat  právě v 18. a 19. století.