ŽIDOVSKÁ ČTVRŤ - ŽIDOVSKÁ ČÁST MĚSTA

Pro začátek je dobré vysvětlit si situaci, která v Rousínově panovala v dávných dobách v oblasti držení domů. Přestože snahou řady měst, stejně jako Rousínova, bylo zamezit usídlování Židů, či se alespoň pokusit o jejich separaci od křesťanského obyvatelstva, usazovali se rousínovští Židé nejen na území své obce, ale několik domů vlastnili i na území obce křesťanské. Obě obce, jak křesťanská, tak i židovská, se dosti prolínaly a vymezit přesně katastrální území jejich působnosti v jednotlivých obdobích je dosti komplikované, což vedlo k častým sporům a taktéž ke snaze tuto otázku řešit. Dokládá to např. smlouva mezi novorousínovskou a židovskou obcí ohledně vymezení působnosti z roku 1770. Již zmiňované prolínání mělo za následek i existenci rozdílného číslování domů, kde u domu židovské obce bylo vždy uvedeno malé písmeno „ž“.

Jak jsme se dozvěděli již dříve, usazovali se Židé v Rousínově ve větším počtu od poloviny 15. století. Avšak vznik a větší růst židovského ghetta je patrný až v době, kdy zde byla koncem 16. století vystavěna synagoga, která se záhy stala centrem, okolo kterého se postupně kupily nové židovské domy, a tak se tedy začala tato čtvrť rozrůstat. Samostatná židovská čtvrť se rozkládala v jihozápadní části města na ploše 0,05 hektaru (přibližně 250 x 200 metrů) a měla podobu malého náměstíčka. Byla tvořena severo-západní částí rousínovského náměstí ve směru od synagogy a od jiho-východu přilehlými uličkami, dnes ulice Trávníky, Skálova a V uličkách. S křesťanskou obcí (zvanou také „české město“) byla propojena průchody a uličkami v samotných domech (např. č. 46 a 47 aj.), z nichž některé lze spatřit ještě dnes. K původnímu jádru (okolí synagogy) přibývaly postupem času nové židovské domy. Osou gheta bývala široká ulice V uličkách. Většina zdejších domů byla přízemních, postavená z nepálených cihel a krytá šindelem. Obyvatelé této čtvrti byli často také nazýváni „Zábranští“, neboť jejich domy se nacházely právě za branou, respektive za městskými hradbami. Jiné pojmenování židovské čtvrti, „německé město“, bylo odvozeno z toho, že místní Židé mluvili převážně německy.

To, že Židům bylo v mnoha městech poskytováno jen minimum místa pro jejich usazování, dokazuje taktéž židovská část Rousínova. Domy byly k sobě velmi natěsno postavené, vznikalo mnoho různých přístaveb, chyběly jakékoliv dvorky a zvláště absence kanalizace a jímek v této části města byla trnem v oku ostatnímu obyvatelstvu, které mělo mimo jiné velký strach z případných nemocí. V průběhu 19. a 20. století lze zaznamenat několik pokusů obce křesťanské donutit její sesterskou obec k tomu, aby kanalizaci vybudovala. V roce 1910 sem z tohoto důvodu zavítal i zemský zdravotní referent doktor Salomon Spitzer, který společně s okresním doktorem Eduardem Singerem shledal bydlení v židovské čtvrti právě z důvodu úplné absence kanalizace za nevyhovující a doporučil její co nejrychlejší výstavbu. Vyměřit novou kanalizaci měl za úkol inženýr, který sem byl poslán dne 6. října 1915. Otázka kanalizace byla nakonec vyřešena až v období po konci II. sv. války.

Kromě úplné absence kanalizace bylo žití v této části znepříjemňováno častými požáry, např. v roce 1726, 1825 a 1850. Požár se zde také připomíná 4. října 1916. Nebyl velký a zachvátil pouze půdu jednoho židovského domu. Daleko více škod utrpěla židovská čtvrť v důsledku drancování vojsk, neboť se nacházela za hradbami města a nebyla proto nijak chráněná. Například škody způsobené v průběhu Třicetileté války byly židovskou obcí odhadnuty na 1 819 zl. Nejinak tomu bylo i při vpádu pruských vojsk na Moravu v roce 1742. Ten znamenal v židovském ghettu škody za 1 612 zl. Další škody zaznamenáváme v souvislosti s povodní v roce 1857, kdy velká voda úplně strhla několik židovských domů.

Více o vývoji počtu domů nejen v židovské čtvrti nám napoví statistické údaje z několika období, které byly vybrány tak, aby obecně charakterizovaly osídlování města židovským obyvatelstvem. Z těchto údajů je také patrné již zmiňované židovské osídlování domů jedné i druhé obce (křesťanské i židovské). První záznam k této problematice uvádí 7 domů kolem roku 1600. Celkový rozkvět židovské obce před bitvou na Bílé hoře je zaznamenán ve Slavkovském urbáři, kde se k roku 1617 uvádí celkem 34 židovských domů, z toho 13 za branou.

O škodách způsobených Třicetiletou válkou jsme si již pověděli. Zajímavé jsou údaje zaznamenané po skončení války, kdy bylo roku 1656 napočítáno celkem 37 židovských domů, z toho 19 staveb bylo v důsledku války opuštěných (např. dům Michaela Pettera, Židovky Sary či Žida Schlemera a Ebeonecha. Po roce 1657 uvádí písemné zprávy již 31 obydlených domů. Z toho nově obsazené domy: Abrahama Bosse (namísto domu Žida Wollfa v roce 1668), Eliase Bima, Jakuba Markuse, Kopla Peterzelkeho, Zirla Wittiba (namísto domu Žida Lippana v roce 1672), Handeleho Wittiba (namístě domu Lazara Waczkeho v roce 1662), Issaka Zelükha (namísto domu Josepha Haussnerse v roce 1665), Herschla Schneydera (namísto domu Žida Veischla v roce 1673), Gelleho Wittiba (namísto domu Mauschla, svolávače k bohoslužbám, v roce 1659), Herschla Crembsiera (namísto domu Židovky Esterle v roce 1663) a Israela Schneidera. Nesmíme také zapomenout ani na dvě významné budovy, které si tu Židé v roce 1658 zřídili. Na místě bývalého domu Žida Lazara vystavěli špitál a na místě domu Žida Gerschla obecní dům. K výše zmiňovaným musíme ještě připočítat domy Daniela Issaka, Löbla, Isaaka Corytschannera, Schollama Stiera, Schollama Fleischhackera, Issraela Isaaka, Samuela Franckforttha, Josepha Löbla, Löbla Castriela, Joseffa Pouzramského, Issaaka Löebla, Schinmerleho, Arona Schneydera, Herschla Fleischhackera, Mächerleho Löebla, Rachel Wittibové, Eliase Löbla a Samuela Löbla.

V první čtvrtině 18. století patřily Židům i všechny domy v západní polovině rousínovského náměstí, takže katolický kostel byl jimi obklopen ze tří stran. Podobný vývoj v mnoha dalších českých městech vedl císaře Karla VI. k vydání tzv. Translokačního reskriptu, podle kterého mělo dojít k oddělení židovského obyvatelstva od křesťanského. Toto nařízení se týkalo tedy i Rousínova, kde měli být Židé odděleni od ostatních obyvatel nejen zdmi, ale také křesťanské domy nacházející se v místě židovské čtvrti měly být vyměněny s židovskými majiteli domů v křesťanské části města. Pro tuto situaci byly vyhotoveny tzv. separační plány. Židé měli být soustředěni do židovské části a do domů nacházejících se po obou stranách brněnské brány - tzv. Za branou. Budoucí zeď měla procházet přes náměstí za kostelem a starou hřbitovní zdí. Druhá zeď pak od kostela k domu Záložny, který byl z půlky taktéž ve vlastnictví Židů. V obou zdech pak měly být ponechány potřebné průchody mezi oběma částmi. I když tato akce směřovala proti Židům, stala se svým způsobem velkým problémem i    pro    ostatní rousínovské obyvatelstvo. Právě tento fakt zapříčinil, že   se plánovaná separační opatření v Rousínově neuskutečnila, a tak se vývoj v této oblasti nijak nezměnil a Židé měli možnost i nadále obývat domy v obou částech města. Již v roce 1753 bylo v židovském městě napočítáno celkem 45 domů a sčítání v roce 1790 toto číslo opět potvrzuje. Částečné informace o dobových poměrech v Rousínově přináší listina z roku 1765, ve které žádají křesťanští obyvatelé města o zvýšení zdi u farního kostela, a to z těchto důvodů: Židé prý do něj vidí a také v případě požáru jejich domů existuje možnost, že oheň zachvátí samotný kostel.

Od počátku 19. století dochází k nárůstu počtu domů, které byly v držení rousínovského židovského obyvatelstva. Židé začali skupovat krámky a domy na náměstí, z čehož plyne úplné prolínání obou částí města. Naopak do židovské čtvrti se začalo stěhovat chudší křesťanské obyvatelstvo. Z důvodu velké stísněnosti ghetta povolil panovník rousínovským Židům v roce 1843 koupi křesťanských domů č. 1, 2, 3 a 72. Ve stejném roce bylo napočítáno 56 židovských domů obsahujících 223 bytových jednotek. Úplné prolínání obou částí z hlediska vlastnictví domů lze pozorovat po roce 1849 a především pak po přijetí tzv. Prosincové ústavy v roce 1867. Židé díky ní nabyli právní volnosti, získali svobodu pohybu a usídlení, což vlastně vedlo k zániku samostatných ghett, neboť Židé již nebyli nucení usazovat se pouze zde. Od tohoto období se množství domů v rousínovské židovské části ustálilo na počtu 132, v nichž např. v roce 1890 bydlelo z celkového počtu 587 obyvatel už jen 248 Židů. Přesnější údaje k problematice domů, obydlených Židy v místě bývalého židovského ghetta, získáme především studiem tzv. sčítacích operátů[1], a to např. operátů právě z  roku 1890. Z nich se dovídáme, že dům č. 1 v židovské části obývali členové rodiny Sachsovy; v domě č. 3 bydlel David Brüll; v domě č. 4 rodina Emanuela Bauera a Benedikta Barbera; v č. 5 rodina Ernstova; v č. 9 rodina Deutschova; v č. 10 Gollecovi, Glaserovi a Stoplerovi; v č. 11 rodina Stöplerova; v č. 12 rodina Arona Barbera; v č. 13 Krivankovi a Fuchsovi; v č. 14 rodina Solomona Steinera a Funk Wilhelm; v č. 15 rodina Lazara Rousauera; č. 17 a 18 vlastnila Piskerová Marie; v č. 20 Veifs Ignac; v č. 21 Frankovi; v č. 22 Rybarschovi; v č. 23 rodina Beckova a Reis Josef; v č. 25 Greinerovi; v č. 26 rodina Josefa Frankla; v č. 27 rodina Elkana Gottloba; v č. 29 Rosnerovi; v č. 30 rodina Jacoba Bauera; v č. 31 Wlachovi; v č. 32 Grünhutovi; v č. 34 rodina Fuchsova; v č. 37 Grossovi; v č. 38 Türkl Moses; v č. 40 rodina Kleinova; v č. 41 Türkelovi; v č. 42 Hicklovi; v č. 43 Hickl Rosa; v č. 45 Sommerovi; v č. 47 Lauferovi; v č. 48 Reis Betti; v č. 49 Blumovi; v č. 54 rodina Mährisehlova a rodina Adolfa Grünhuta; v č. 55 Oppenheim Moritz; v č. 57 rodina Friedova; v č. 59 rodina Jellinekova; v č. 60 Spieglovi; v č. 61 rodina Adolfa Rousauera a Pollakovi; v č. 62 rodina Eduarda Gottloba a Emana Steinera; v č. 63 rodina Angieluse Rousauera a Bernarda Frankla; v č. 64 Vlachovi; v č. 65 Mukdenovi; v č. 68 Horowitz Herman; v č. 72 Lamplovi; v č. 73 rodina Piskerova; v č. 77 rodina Sigmunda Gottloba; v č. 78 rodina Nathana Frankla a Bergerovi; v č. 84 Müllerovi; v č. 86 rodina Hermanna Lampla; v č. 89 Brüllovi; v č. 90 rodina Lamplova; v č. 91 Strümpel Ignatz; v č. 96 Blumovi; v č. 97 rodina Frankova; v č. 98 Plačakovi; v č. 99 Schweissovi; v č. 103 Blitz Susane; v č. 109 Frei Isidor; v č. 114 rodina Springerova; v č. 115 Schlesingerovi; v č. 120 Gottlobovi; v č. 125 rodina Isaka Lampla a Glaserovi; v č. 126 Bauerovi a nakonec v č. 127 bychom našli Fleschovi.

            Nové a hlavně přehlednější číslování rousínovských domů nahradilo staré v roce 1899. Do té doby neexistovalo pojmenování jednotlivých ulic a město bylo pouze rozděleno na 6 částí: Náměstí, Za humny, Františkov, Na trávníkách, Za branou a poslední část se jmenovala U cihelny. Ze seznamu, vyhotoveného právě pro účely již zmiňovaného přečíslování, můžeme mimo jiné zjistit, které domy obývali Židé v obci křesťanské. Obchodník Emanuel Steiner bydlel se svou rodinou v domě č. 1 (st. č. 1). Jiný obchodník Jan Lampl vlastnil dům č. 3 (st. č. 3) a jeho sousedem v č. 4 (st. č. 4) byl Emanuel Bauer, taktéž obchodník. Rodinu dalšího obchodníka Josefa Veisera bychom našli v domě č. 28 (st. č. 25). Dům č. 80 (st. č. 56) vlastnil židovský řezník Antonín Kleiber. Sousedkou mu byla v domě č. 81 (st. č. 57) Žofie Ernstová, vdova po lékaři. Dále připomeňme rodinu hostinského Adolfa Rousauera obývající dům č. 85 (st. č. 61), pak také dům č. 86 (st. č. 62) rodiny obchodníka Eduarda Gottloba, stejně jako budovu č. 87 (st. č. 63) dalšího obchodníka Frankla Bernarda. Postupem času stejně jako ubývalo židovského obyvatelstva v Rousínově, tak i jejich domy přecházely do vlastnictví ostatních obyvatel, což lze pozorovat i ve století následujícím. Například v polovině března roku 1918 koupil Jan Černý židovský hostinský dům č. 61 od Marie Rousauerové a tím se množství domů v židovském vlastnictví ustálilo na celkovém počtu 5 (mimo synagogu, hrobnický domek patřící ke hřbitovu a obecní dům). Byly to domy č. 65 Gustava Lampla (2 pokoje), č. 3 Jana Lampla, č. 86 Betty Lamplové (2 pokoje), č. 159 Marie Piskerové (2 pokoje) a dům č. 62 Rudolfa Gottloba (3 pokoje), který byl nakonec ve 30. letech 20. století zakoupen Obilní společností z Prahy. Rozlišování domů židovské a křesťanské části končí počátkem 20. století, kdy došlo ke spojení obou obcí.

V době okupace německými vojsky byl postupně Židům zabaven veškerý majetek. Podobný osud stihl i poslední 3 obytné domy v jejich držení. Do domu č. 86 byl dosazen německý občan Johan Helleport i s rodinou, do domu č. 159 byla nastěhována Marie Czerna, žena vojáka Wermachtu Albína Czerneho. V domě č. 65 se uvádí „Oberwachmeister“ Mikel. Po skončení války se již neměl kdo přihlásit o vlastnictví těchto domů, které tak přešly pod správu města či Židovské náboženské obce Brno.

Z významnějších židovských staveb vedle synagogy, které je věnována větší pozornost v samostatné kapitole, si připomeňme obecní dům (č.105), jenž byl postaven roku 1658. V budově sídlila správa židovské obce, část budovy sloužila taktéž jako židovská škola, ale našli bychom tu i místo vyhrazené pro bohoslužebné účely. Co se týká samotné školy, nemáme o její historii dosud mnoho informací. Víme, že zde působili židovští učitelé Michl Salomon, Izák Josef, David Hirschl, a jako vychovatel či zastupující učitel také Herschl Mandl. Z ředitelů školy jmenujme Chajima Freie, Emanuela Munka, Sigmunda Bergera. Jako poslední ředitel je v archivních pramenech uváděn Rudolf Beck. Místní židovská škola byla v roce 1869 změněna na dvoutřídní německou školu a pro nedostatek žáků pak v roce 1893 opět změněna na jednotřídní. V roce 1919 byla školní výuka nakonec úplně pozastavena a židovské žactvo začalo navštěvovat školu postavenou křesťanskou obcí. Od této doby sloužila obecní budova k různým společenským akcím a později jako nájemní dům[2] i přesto, že pro svůj velmi špatný stav byla určena k demolici. Jelikož budova nebyla zapsaná do seznamu chráněných objektů státní památkové péče, byla nakonec rozhodnutím stavebního úřadu v polovině 80. let 20. století zbourána. Jediná část, která se nám z tohoto domu zachovala, je kámen z klenby hlavních vstupních dveří s hebrejským textem a s vyznačením roku 1811, kdy pravděpodobně došlo k renovaci a přestavbě původní budovy. V dnešní době by měl být tento kámen uložen v depozitáři Muzea Vyškovska.

Vícero informací se nám také dochovalo o domech, které jsou spjaty s příslušníky početné rodiny Lamplovy. Zprávy o tzv. domě Žida Lampla pochází již z konce 17. stol. a informují nás o tom, že byl postaven na sporném pozemku. Jiný dům této rodiny tzv. „Lamplák“ lze ještě dnes nalézt na adrese Skálova ulice č. 35 (st. č. 55/56), kde v současnosti sídlí několik firem. O dalším domě, jehož vlastníkem byl Jan Lampl, se dozvídáme ze stavební dokumentace, která byla vyhotovena roku 1902 pro účely úplné přestavby jeho dosavadního starého domu č. 3 naproti kostelu. Dům byl nakonec vystavěn takto: v přízemí se nacházel průjezd, místnost obchodní vpředu i ve dvoře, schodiště a dva záchody, mezi nimi průchod a za obchodní místností směrem do dvora byly dvě světnice. V prvním patře pak pokračovalo schodiště, vedle byla kuchyň a chodba, dále dva záchody, koupelna, ohrazená chodba a 7 světnic. V městské kronice se dočteme, že tento dům poté odkoupil v březnu roku 1938 za 250 000 Kč Jan Baťa a zřídil zde obchod s obuví. Budovu sloužící i nadále jako obchod bychom tu našli i v současné době.

Naši pozornost si určitě zaslouží také židovské obchůdky, o jejichž existenci máme písemné zprávy již ze 17. století. Krámky se nacházely nejen v průčelí jednotlivých židovských domů, ale postupně zaznamenáváme jejich existenci např. i na náměstí u radnice či naproti kostelu. V těchto nabízeli zdejší Židé výsledky své řemeslné činnosti ševcovské, řeznické, pekařské, krejčovské, kloboučnické aj. V roce 1694 bylo postaveno na místě staré rousínovské lázně 5 nových krámků, které si Židé v různých obdobích pronajímali. Jiný drobný krám, zbudovaný v roce 1698, byl přes den využíván židovským obchodníkem a v noci byl pro změnu k dispozici rousínovským vartýřům. U moučnice vyrostlo v roce 1702 ještě dalších šest nových krámků a z roku 1761 máme zprávy o tom, že např. takový krámek u radnice měl hodnotu kolem 200 zl. Informace převzaté z „Knihy židovských krámků z let 1839 - 1884“ nás informují o existenci celkem 29 krámků. Stejně jako se počet těchto obchůdků v 18. a 19. století zvyšoval, tak již od počátku 20. století dochází k postupnému úbytku těchto drobných domovních krámů. V roce 1939 se v rousínovské kronice uvádí v souvislosti s nacistickým nařízením, přikazujícím označit židovské obchody nápisem „Jüdisches Geschäft“, poslední 2 židovské krámky. V majetku Rudolfa Gottloba byl obchod se zbožím smíšeným (nám. Palackého 62). V druhém krámku se zbožím střižním, umístěném v radnici, nabízel své zboží Gustav Lampl. Poslední zmínka o těchto krámcích je z roku 1940, kdy 31. března vypršela lhůta pro odevzdání všech židovských obchodů nacistickým okupantům.

Drobnou zajímavostí je také budova Občanské záložny, která vznikla společným sloučením domu č. 2 křesťanské a domu č. 13 židovské obce, což znamenalo, že pouze určitá část budovy patřila do té které obce. Celá instituce však byla určená samozřejmě všem občanům bez rozdílu. Naopak jiný jev nazývaný reálné dělení vlastnictví lze pozorovat např. u židovských krámků nebo u některých budov židovské čtvrti, kde např. místnost jednoho domu přesahuje do sousední budovy jiného majitele, nebo vchod do bytu se nachází v domě vedlejším apod.

Nesmíme zapomenout ani na tzv. rituální lázeň (mikve), bez které se neobešla žádná ortodoxní židovská komunita. Mikve musela obsáhnout nejméně 762 litrů vody a její hloubka musela být taková, aby se do ní mohl člověk zcela ponořit. Písemné zprávy o existenci této lázně jsou již z počátku 17. století, avšak kde přesně bychom ji hledali, nebylo dosud s určitostí zjištěno.

Přestože se nám část původních židovských domů zachovala do dnešní doby, stala se bohužel obětí mnoha různých nešetrných přestaveb, uskutečněných převážně v období komunistické vlády. Přesto lze i dnes obdivovat některé pozůstatky úzkých uliček a průchodů s jediným přáním, aby alespoň tyto zbytky zůstaly zachovány pro další generace jako jeden z dokladů nejen zdejšího židovského osídlení, ale i samotné historické podoby města.