PO ROCE 1919

Historie židovské obce po roce 1919

        Jak jsme se již několikrát náznakem zmínili v předchozí kapitole, došlo 17. prosince roku 1919 k události, jež velkou měrou zasáhla do života místního židovského obyvatelstva. Touto událostí máme samozřejmě na mysli zrušení židovské obce, která byla tímto spojena s obcí křesťanskou. Ze stejného důvodu došlo taktéž k zániku většiny institucí, jejichž zřizovatelem či provozovatelem byla židovská obec, viz. škola aj., nebo přešly pod společnou správu města. Tato událost vlastně znamenala konec veškeré samostatné a oddělené historie židovské komunity ve městě. Ke spojení obcí došlo na základě výnosu ministerstva vnitra, vydaného dne 17. prosince roku 1919. Obcím byla ponechána možnost upravit si prozatímní správu podle vlastního uvážení. Na společném jednání představitelů obou obcí bylo nakonec ujednáno, že starostou bude Antonín Macháček, který tento post zastával doposud v obci křesťanské. Bylo také dohodnuto, že správu města budou zajišťovat spojené rady obou dřívějších obcí a poradním sborem se stanou sloučená zastupitelstva. Změny nastaly také u odborů obecní správy, které byly doplněny představiteli dřívější židovské obce.

        Výše uvedené spojení přišlo vhod především obci křesťanské, i když určitý zájem nelze samozřejmě upřít ani obci židovské. Hlavní důvody, které vedly křesťanskou obec k úplnému souhlasu se sloučením, jsou uvedeny v městské kronice a byly popsány následovně. Až do momentu spojení nemuseli občané židovské obce platit tzv. pivní krejcar, nýbrž pouze 40% obecní přirážku. Ostatní občané města přispívali kromě pivního krejcaru navíc ještě 240% obecní přirážkou, čímž tedy bylo zvýhodněno obyvatelstvo obce židovské, neboť tamní živnostník mohl své zboží prodávat daleko levněji, na rozdíl od ostatních živnostníků, kteří byli zatíženi většími daněmi. Jiným zajímavým důvodem byl výkon policejní služby, neboť jakýkoliv provinilec, který byl policií stíhán a uchýlil se v židovské obci např. do jedné z tamních hospod, měl již napůl vyhráno, protože zde už neměla městská policejní stráž na jeho stíhání žádné právo. Pokud se naopak udála nějaká výtržnost v židovském domě, mohl být dotyčný jednoduše vystrčen na ulici, kde se tím pádem nacházel na území druhé obce, jež byla samozřejmě povinna zasáhnout. Dále nezapomeňme ani na stížnosti ohledně společné pošty a telefonu, na které Židé přispívali jen nepatrnou částkou. Jako poslední významnější důvod uvedeme z kroniky toto: „Židé, kteří až do poslední doby byli ve správě obecní, pracovali ruku v ruce s náboženskou židovskou obcí, a to způsobem takovým, že politická obec židovská nemá dnes již ani jediné veřejné budovy. I dům, ve kterém je radnice, patří obci náboženské i s nábytkem.“

        K volbě nového zastupitelstva obou spojených obcí mělo dojít již v březnu roku 1920, avšak po vzájemné dohodě zúčastněných stran se volby vůbec nekonaly a členové zastupitelstva byli přímo určeni. Z celkových 24 rousínovských zastupitelů byl za Národní stranu židovskou vybrán Viktor Deutsch, u kterého si pro zajímavost uvedeme, že se živil jako prýmkař¹. Jeho náhradníkem byl jmenován obchodník Rudolf  Gottlob.  Viktor  Deutsch  byl   nakonec  v  tom  samém  roce  zvolen  taktéž

do zdejší školní rady. Po volbách v roce 1925 měli místní Židé opět jednoho zástupce. Při následujících volbách v roce 1929 měla židovská strana možnost dosadit 2 zástupce a navíc ve zdejším výboru byl v tomto roce zvolen do funkce hospodáře Rudolf Gottlob. V dalších volbách, tentokráte v roce 1932, byli Židé v třicetičlenném zastupitelstvu reprezentováni opět pouze jedinou osobou. Ještě jednou, a to 19. dubna roku 1933, byl Rudolf Gottlob zvolen do místní školní rady, kde zastával funkci místopředsedy.

        Co se týká počtu židovských obyvatel, je nutné uvést, že při sčítání lidu v roce 1930 jich bylo v Rousínově napočítáno už jen 27. Tito se v popisovaném období věnovali převážně obchodu a jinému drobnému podnikání. Krámky židovských obchodníků bychom našli v okolí městské radnice, 3 obchůdky Gustava Lampla dokonce přímo v této budově, další pak v jednotlivých židovských domech. Přestože se krámky začaly od dvacátých let postupně bourat, neboť některé z nich byly již dosti zchátralé, několik jich fungovalo až do počátku II. sv. války. Podobný osud potkal i některé další původní židovské stavby. Například v roce 1937 si křenovické Hospodářské družstvo vystavělo v Rousínově sýpku na místě původního domu Žida Löwa, jehož dům se tehdy nacházel vedle domu Lidového.

        Nyní však již v našem popisu přecházíme pomalu do období, kdy se v Německu dostává k moci Adolf Hitler a začíná prosazovat postupné pronásledování nejen židovského obyvatelstva. Po úplném obsazení Československé republiky německými vojsky dne 15. března roku 1939 bychom v Rousínově našli už jen rodinu Bagarovu, Deutschovu, Gottlobovu, Kudličkovu a Lamplovu. Několik rousínovských Židů, kteří dokázali včas pochopit vážnost situace, se pokusilo odejít především do Palestiny, Ameriky či do Anglie. Ostatní místní Židé se rozhodli zůstat ve svém rodném městě, anebo už zcela propásli jakoukoliv možnost k odchodu, přestože někteří měli dokonce již své věci odeslány do nových domovin. Velice zajímavá zmínka, jež se váže k této problematice, je zaznamenaná v městské kronice. Zde máme možnost dozvědět se o tom, jak tuto situaci viděli samotní Židé. Například syn Rudolfa Gottloba přiznával, že jsou ještě možnosti odchodu, ale povolení spolu s cestou jsou příliš drahá. Vše prý stojí asi 10 až 15 tisíc korun, a proto se rozhodl zůstat. K této zprávě je také připojena poznámka kronikáře: „I v době pro ně tak nebezpečné jsou na ty krejcary příliš opatrní.“

        Události, které poté následovaly, jsou již jen jasným dokladem neskrývaného protižidovského počínání ze strany nacistů. Od června roku 1940 byl Rudolf Gottlob vyloučen z obecního zastupitelstva a jeho místo zaujal místní německý občan Ludvík Frank. V roce 1940 se museli Židé vzdát veškeré hospodářské činnosti, kterou provozovali. Dne 31. března jim vypršela lhůta, do které byli povinni odevzdat své obchody, což se týkalo již jen dvou místních obchodníků, a to Rudolfa Gottloba a Gustava Lampla. Gustav Lampl měl dostat za svůj obchod dokonce zaplaceno, ale to jen proto, že již před válkou, tedy přesně v roce 1910, sepsal s obcí smlouvu, ve které se zavázal své obchůdky jí odprodat za 4 600 korun. Protože město zabráním jeho posledního obchodu porušilo slib, že bude moci Lampl jeden krámek užívat doživotně, muselo mu ještě vyplatit 1 400 korun odstupného. Zda však město, tehdy již pod německou správou, Lamplovi peníze opravdu předalo, není již nikde zaznamenáno.

Z rousínovských Židů dokázal na poslední chvíli opustit republiku JUDr. Štěpán Barber, jenž se poté v Paříži stal tajemníkem Alberta Einsteina v Mezinárodní židovské studentské organizaci. Později pomohl také svému bratrovi Felixi Barberovi odjet lodí z Polska do Anglie. Rodina Barberova patřila dlouhou dobu k početným rousínovským židovským rodinám. Nakonec se však koncem 19. století odstěhovala do Brna, stejně jako mnoho jiných zdejších rodin, avšak v Rousínově i nadále příležitostně pobývala a provozovala tu výkup kůží, který se nacházel vedle tehdejší Živnostenské školy pokračovací. Jiní místní židovští rodáci jako Lampl, Munk a Siegel, kteří utekli před fašismem do Anglie, kde také během II. sv. války bojovali, získali za svou činnost četná vyznamenání.

Místní Židé byli postupně vystaveni řadě perzekucí. Dne 12. září roku 1941 provedlo gestapo prohlídky všech židovských domů, což se samozřejmě neobešlo bez rabování a zabavování všech cenných věcí. Tři dny poté již museli dávat najevo svůj původ prostřednictvím Davidovy hvězdy, upevněné na oblečení, a od 22. října jim byl dokonce zakázán veškerý styk s ostatním obyvatelstvem. Takovéto kroky ze strany nacistů směřovaly pouze k jednomu cíli, který se v případě místního židovského obyvatelstva naplnil v roce 1942. V  Kronice města Rousínova z let 1908   1954 se na straně 285 nesprávně uvádí, že tragickým dnem pro rousínovské Židy se stal 15. duben roku 1942², kdy byli všichni shromážděni na náměstí, jejich průvod pak prošel za policejní asistence obcí až na vlakové nádraží ve Slavíkovicích, odkud byli transportováni do Brna, odtud pak do Terezína a následně dále na Východ do nacistických vyhlazovacích táborů. Jiný pramen, sepsaný místní německou správou dne 6. září roku 1943, jakožto dodatečný soupis transportovaných Židů v roce 1942, uvádí opět odlišné informace o datech odsunu jednotlivých osob.³ Posledním pramenem, který je ale zároveň pro nás v této problematice zcela průkazný, jsou tzv. terezínské pamětní knihy, ve kterých je uvedeno jak označení transportu - AH Brno, tak i datum jeho vypravení - 04. 04. 1942. Z údajů z těchto knih budeme tedy jednoznačně vycházet i při následném výčtu rousínovských židovských obětí II. sv. války. Pro úplnost je nezbytné dodat, že řada rousínovských židovských rodin se z města odstěhovala již v dřívějším období před válkou. Přestože tito Židé bydleli na jiných místech, byli stále rousínovskými rodáky a nacistické počínání během II. sv. války je postihlo ve většině případů stejně jako jejich rousínovské souvěrce, což vlastně znamená, že následující soupis je v určitém ohledu neúplný.

Rousínovské židovské oběti II. světové války – odsunutí z Rousínova

Oběti holocaustu, jež pochází z Rousínova (původem narození v Rousínově): Wlach Viktor (nar. 1866), Lampl Gustaf (nar. 7. 8. 1888), Froehlich Elsa, Gottlob Sophie (nar.1862), Raucher Isidor (nar.1862), Reiss Emil (nar. 1866), Rosenfeld Emilie (nar. 1858), Rosner Wilhelm (nar. 1866), Schnabel Klara (nar. 1859, Steinová), Sohnenschein Rosa (nar.1872, Steinová), Steiner Emil (nar. 1866), Steiner Otto (nar. 1893), Steiner Paula (nar. 1883, Gottlobová), Stoessler Karl (nar. 1872), Schvarz Růžena (nar. 1891, Popperová), Toch Anna (Frenkelová), Bauer Sofie (nar. 1864, Gottlobová), Landesberg Agatha, Freiman Ilona (nar. 1896, Weiszová), Klein Emil (nar. 1874), Bruel Irma (nar. 1888, Glaserová), Drach Rosa (nar. 1873, Schlezingerová), Kaufmenn Leo (nar. 1896), Schlesinger Olga (nar. 1880), Thieben Heinrich, Drexler Paula (nar. 1899, Briessová).