DO ROKU 1919

Dějinný vývoj

Historie židovské obce do roku 1919

O královském a později panském městečku Rousínově máme písemnou zmínku již v roce 1222. Pro nás je však v tomto případě daleko důležitější, než samotná podrobná historie města, spíše potřeba připomenout si především to nejpodstatnější o jeho charakteru a významu v dobách dávno minulých, což nám umožní odpovědět na základní otázky, jež si klademe ve spojitosti s usazováním prvních Židů v Rousínově. Nemalé množství královských privilegií, která byla postupně městu udělována již od 13. století, ale i časté konání místních trhů, k nimž přibyly postupně i různé trhy výroční, stejně jako vybírání královského mýta již od počátku 14. století, nám jasně dokládá velký obchodní význam tohoto města. Právě s ohledem na čilý obchodní ruch můžeme říci, že již v těchto dobách židovské obyvatelstvo, věnující se převážně obchodu či půjčování peněz, v Rousínově pobývalo, avšak písemně to doloženo nemáme. Za důležitý moment, který vedl k početnějšímu osídlení Rousínova židovským obyvatelstvem, pokládáme rok 1454 a s ním spojené nařízení, vydané panovníkem Ladislavem Pohrobkem. Toto rozhodnutí, znamenající mimo jiné vyhnání Židů z Brna, znamenalo příchod většího počtu židovských obyvatel do Rousínova a stalo se tak vlastně počátkem historie místní ucelené židovské komunity - židovské obce¹.

O životě rousínovských Židů do poloviny 16. století máme minimum informací. Je pravděpodobné, že dobré obchodní podmínky a další možnosti plynoucí z královských a panských privilegií vedly Židy k rozhodnutí usadit se v Rousínově nastálo. Začali pro sebe se svolením vrchnosti získávat první domy, které bychom našli mimo hlavní část městečka a jejichž počet se během 16. století pohyboval kolem deseti. Nejstarší dosud zjištěná písemně dochovaná zpráva o Židech v Rousínově pochází z 2. srpna roku 1554. Hovoří o mikulovském Židu Gerstelovi², jemuž bylo se souhlasem krále Ferdinanda Habsburského povoleno se tu usadit a obchodovat s dobytkem, za což měl odvádět poplatky ve stejné výši jako ostatní Židé zde již dříve usedlí. Větší množství přímých informací o životě místních židovských obyvatel zaznamenáváme následně po polovině 16. století. Listinou z roku 1584³ přešla veškerá pravomoc nad zdejšími Židy do rukou slavkovské vrchnosti. Do té doby náleželi pod samostatnou městskou správu, která jen velmi těžce nesla, že se zde usazují a čilým obchodem stávají se stále bohatšími ve srovnání s ostatním obyvatelstvem. Proto se nelze ani moc divit, že židovské obyvatelstvo přechod pod správu vrchnosti přivítalo. Vrchnost si byla velmi dobře vědoma převážně obchodních schopností místních Židů. Tušila pro sebe možnost finančního přínosu v podobě daní, poplatků či jiných dávek, a proto rousínovské židovské obci vycházela až nezvykle vstříc a v několika výjimečných případech se ji dokonce jala hájit v častých sporech s křesťanskou obcí, která využívala těchto neshod někdy i neprávem k tomu, aby omezila možnosti působení Židů ve městě. Postupný rozkvět židovské obce v tomto období nejlépe dokládá vystavění synagogy, jež bylo uskutečněno v roce 1591. Okolo synagogy, která byla zbudována nemalým nákladem, postupně přibývalo stále více domů a nové židovské městečko se tak začalo pomalu rozrůstat. Židovskou obec spravoval až do roku 1593 židovský rychtář a dva starší, určovaní vrchností. Změna, která nastala právě roku 1593, znamenala pro Židy možnost volby těchto osob podle jejich vlastního uvážení. Koncem 16. století tak již můžeme mluvit o rousínovské židovské obci spravované samostatnými místními představiteli. Za toto právo odváděla židovská obec vrchnosti vždy o sv. Jiří dvě libry hřebíčku.⁴ V roce 1593 byli Židé taktéž osvobozeni od platby místního mýta,  za což museli opět platit, tentokráte 50 zlatých (dále jen zl.) ročně. A aby nebylo těchto výhod málo, zbavil Oldřich z Kounic v tom samém roce obec křesťanskou i židovskou veškerých robot a povinností, které se vázaly k jeho panství.

Ponořme se nyní, stále s cílem podrobně zmapovat historii rousínovských Židů, již do století následujícího, tedy 17., jehož počátek neznamenal žádné zásadní změny, jež by nějak narušily celkový zdařilý rozvoj místní židovské obce. Stejně tak, jak vzkvétal obchod, rostl v tomto období i počet židovských obyvatel a jejich obydlí. Ale nic netrvá věčně, což se plně potvrdilo s příchodem Třicetileté války, která znamenala pro židovskou obec především velké ztráty na životech, stejně tak ale i značné škody majetkové⁵, neboť její domy se nacházely mimo městskou hradební zeď, která v podobných případech zajišťovala ochranu města. Avšak zanedlouho po skončení Třicetileté války v roce 1648 zavítalo do Rousínova postupně několik nově příchozích Židů, kteří se postarali o osídlení těch domů ghetta, které byly z důvodu války opuštěny či zničeny. Odkud přesně tito Židé pocházeli nebylo dosud zjištěno.

Velmi záhy po konci války se židovská obec začala znovu rychle rozrůstat a již brzy navázala na předchozí vývoj z období před válkou. Židé začali opět čile podnikat a obchodovat, rozvíjeli svou řemeslnou výrobu, půjčovali peníze, najímali si mýto nebo se věnovali činnosti hostinské a jiným. Na místě několika válkou zničených domů si vystavěli nové a od roku 1658 bychom v židovské čtvrti našli dokonce i špitál⁶ a nový obecní dům. V polovině 17. století, kdy zde byl rabínem Menachem Mendl ben David, začali pomalu převyšovat svým počtem obyvatelstvo obce křesťanské. Hlavně díky většímu množství krámků a obchůdků, které provozovali převážně ve svých domech, postupem času ale i na náměstí u radnice a dokonce i naproti kostelu, získali již koncem 17. století obchodní převahu ve městě a jeho okolí.

Rozmanité obchodní aktivity znamenaly pro židovskou obec na počátku 18. století nejen velké finanční zisky či neustálý přírůstek obyvatelstva a dalších nových domů v židovské čtvrti, ale přinesly i řadu sporů, jejichž existence je zaznamenána nejen mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem, ale řada jich propukla i mezi Židy samotnými a týkala se většinou různých dluhů či rozmanitých stížností. Tak např. o Izáku Frankfurterovi se dozvídáme, že byl v letech 1713  1715 dlužen kroměřížským Židům. Ve stejných letech byl vymáhán vrchností dluh 100 zl. od Arona Löbla. V roce 1714 byl pro krádež vyšetřován Žid A. David. Pro pomluvu se v roce 1749 soudili židovští občané Lazar Pollitzer a Joachym Symon. Z roku 1752 máme zprávy o vyšetřování počínání židovského rychtáře Jakuba Seelinga židovskou komisí. Zajímavá je zápis z roku 1753, který hovoří o pohřbení cizích dětí na židovském hřbitově. Z mnoha zaznamenaných sporů jmenujme dále ten, jenž se rozhořel mezi dvěma rousínovskými Židy Izákem Dundlem a Herschlem Löblem, kteří se v letech 1754 - 1756 soudili o zcizené peníze a stříbro v hodnotě 60 zl. Nebo požadavek židovské obce na zaplacení 200 zl., které obci dlužila Viktorie Orlová. Úřední nařízení z roku 1755 hovoří o židovském lazebníku, kterému byla stanovena omezení v jeho činnosti, neboť silně konkuroval lazebníku křesťanskému, který si stěžoval, že tímto přichází o svou klientelu. Naopak o existenci pekařství v židovské čtvrti se zmiňují záznamy z roku 1758. Dále máme zprávy např. o vyšetřování krádeže kaprů z roku 1774, které se měl dopustit místní obchodník Herschl. Nebo o stížnosti rousínovských Židů, kteří v letech 1766   1767 nesouhlasili s volbou tehdejšího rabína. Zajímavé je také udání Žida Salomona Teütsche z roku 1769, jenž bez povolení prodával v Rousínově kořalku, kterou dovážel z Pozořic, což nebylo povolené, protože v Rousínově mohla být prodávána pouze kořalka zde vypálená. A jako poslední si uvedeme zprávu z roku 1781, která hovoří o vyšetřování podomních obchodnic Ester Löblové a Ester Aronové pro nedoplatky.

Vraťme se však ještě jednou do poloviny tohoto století a připomeňme si, že v této době zde jako rychtář působil Jakub Seelinger, po něm pak Israel Elchan. Židovským rychtářem byl následně i Lazar Abraham Pollitzer, jenž krátce po polovině 18. století založil v Rousínově jednu z prvních moravských manufaktur na zpracování vlny.

Úplnou židovskou převahu v oblasti obchodu a řemesel, souvisejících především se zpracováním kůže a vlny, zaznamenáváme s příchodem 19. století a v jeho průběhu. To je také jedna z charakteristik, s jejíž pomocí můžeme zcela krátce popsat počínání rousínovských Židů v 19. století. Jelikož jsou však židovské hospodářské aktivity nejen tohoto období podrobně rozepsány v kapitole „Obchodní a řemeslné aktivity židovského obyvatelstva,“ nebudeme se jim již v této části více věnovat a svou pozornost zaměříme spíše na jiné oblasti života místních Židů.

Důležitá panovnická nařízení a reformy, které během 19. století zasáhly velkou měrou nejen do života rousínovského židovského obyvatelstva, si zaslouží, abychom se jim věnovali s náležitou pozorností. Když „prozatímní obecní zřízení“ z roku 1849 stanovilo, že každá politická obec má vycházet ze samostatné obce katastrální, došlo v případě rousínovské židovské obce ke zvláštní situaci, neboť ta neměla de facto svůj samostatný katastr. Politická obec židovská tak byla v Rousínově zřízena až v roce 1851. Nyní je třeba si vysvětlit, že kromě politické obce, která se starala o záležitosti všech občanů usazených na území tehdejší židovské obce (židovské čtvrti), tedy i křesťanů, existovala tu od roku 1890 taktéž židovská obec náboženská (kultovní), jež spravovala záležitosti týkající se pouze židovského obyvatelstva. Co se týká politické obce, bylo ustanoveno, že v jejím čele bude stát starosta, dále 3 radní a 8 členů zastupitelstva. Ze starostů, kteří tu měli možnost od poloviny 19. století působit, si jmenujme Davida Brülla, který byl v této funkci činný v letech 1851 - 1869. Po něm tento post zastával Emanuel Oppenheimer v letech 1869 - 1888. Od roku 1888 až do roku 1906 pak Emanuel Bauer a následně po něm R. Löw v letech 1906 - 1918.

Ještě jednou se ale vraťme k významnějším událostem 19. století, které značně zasáhly do života Židů v rámci Rakousko-Uherské monarchie. Řeč je o revolučních létech 1848 - 1849 a především o Prosincové ústavě (1867), která přinesla velké množství nových práv a svobod, z nichž hlavně svoboda osobní či náboženská, stejně jako svoboda pohybu a usídlení znamenaly nejen pro rousínovské Židy nové možnosti a velké změny. Místní Židé, kteří byli doposud vázáni na pobyt ve stísněném ghettu, neváhali nových svobod plně využít a začali se postupně stěhovat do ostatních částí města, v převážné většině však opouštěli město úplně a odcházeli za lepšími podmínkami do větších moravských měst, především pak do blízkého Brna. V Rousínově tak po několika staletích růstu počtu židovského obyvatelstva, které zvláště v 18. století a na počátku 19. století tvořilo jeho většinovou část, pozorujeme od této doby postupné a nezadržitelné ubývání židovské populace. Co se týká osídlování židovské čtvrti, začalo do ní naopak proudit chudší obyvatelstvo z křesťanské části města. V souvislosti s protokolem, který byl sepsán v roce 1919 pro účely spojení obou obcí, je uváděno, že ještě v roce 1868 nebydlel v židovské obci žádný křesťan, a to až do počátku roku 1870, kdy se zde usadila jistá vdova Magdalena Straková se svými dvěma syny. Pokud jsme se zmínili o spojení obou obcí ve století následujícím, nesmíme zapomenout uvést, že snaha o to byla již ve století 19. V roce 1881 bylo dokonce zahájeno vyjednávání obou obcí o možnosti spojení, k čemuž nakonec nedošlo kvůli odmítnutí ze strany obce křesťanské. Židovské obyvatelstvo, představující koncem 19. století v Rousínově spíše už jen menšinu, lze přesto stále považovat za majetnější vrstvu města, což potvrzují i údaje z roku 1891, které uvádějí mezi prvními pěti berními poplatníky v křesťanské obci právě židovské živnostníky.

Počátkem 20. století již zcela dohasíná význam místní židovské obce. Více o životě rousínovského židovského obyvatelstva v tomto období, stejně jako o poměrech panujících mezi obyvateli města, nám napoví např. událost z roku 1905. Dne 28. listopadu t. r. se občané Rousínova zúčastnili dělnické manifestace ve Slavkově, která však byla četnictvem rozehnána. Slavkovské události měli následně ještě téhož večera dozvuky v Rousínově. Nepokoje, původně zaměřené proti místní četnické stanici, se však později obrátily proti bohatým rousínovským obchodníkům. Zničeny byly výkladní skříně židovských obchodů a následně taktéž skleněné výplně oken většiny domů v židovské čtvrti. Soudní proces, který se v této věci konal, nakonec skončil osvobozením naprosté většiny obžalovaných, neboť postižení Židé svorně uvedli, že žádného z aktérů nepoznávají, čímž chtěli zamezit dalším možným nepokojům proti nim.

S příchodem I. sv. války a v jejím průběhu nezaznamenáváme v otázce židovského obyvatelstva žádnou výraznou změnu, a tak si při popisu tohoto období můžeme vyprávět již jen o několika málo Židech, kteří v Rousínově zůstali z dřívější početné a hospodářsky velmi úspěšné komunity. Celkový úpadek židovské obce lze sledovat i na příkladu židovské školy, jejíž třídy byly postupně pro nedostatek žáků rušeny. Většina židovských dětí totiž již v té době docházela do školy zřízené obcí křesťanskou, kde však jejich rodiče neplatili povinný školní plat, což vedlo k častým sporům mezi oběma obcemi. V roce 1910 byla tato věc projednávána zastupitelstvem křesťanské obce, která si nakonec vymohla, přestože ani rodiče ani židovská obec původně platit školné nechtěli, že budou přispívat 350 korun ročně a za předešlý rok zaplatí 200 korun. Nadobro byla židovská škola uzavřena v roce 1919, kdy došlo ke spojení obou obcí.

V roce 1911 se uvádí, že židovská politická obec je nemajetná, na rozdíl od obce náboženské, která vedle synagogy, obecního domu se školou, pozemku hřbitova, i několika dalších nemovitostí, vlastnila také větší finanční kapitál a předměty ze stříbra, používané v synagoze pro účely bohoslužby. Značným majetkem, který měla obec ve správě, byly mimo jiné peníze uložené v různých nadacích. V roce 1911 zde fungovalo dohromady 178 nadačních fondů s různým účelem a s celkovým kapitálem 246 800 korun. Z nejvýznamnějších jmenujme např. nadaci Judy Katschera pro chudé (křesťanské i židovské) a na výbavu nevěst v sumě 88 400 korun dále 36 600 korun Abrahama Türkla za spásu jeho duše, určených pro zchudlé obchodníky a na svatební výbavu 24 000 korun nadace Elkana Brücka na vyučování hebrejštině a na svatební výbavu a konečně 20 000 korun Davida Aschera pro potřeby vyučování hebrejštině.⁷ Mimo tyto dobročinné nadace nacházíme v roce 1911 také zmínku o fungování zdravotního a dobročinného spolku (Kranken- und Wohltätigkeitsverein), jehož členové se starali o nemocné a staré spoluobčany tak, jak jim to ukládá židovská tradice.

Část informací o životě místních Židů na počátku 20. století se dozvídáme mimo jiné i z kronik⁸ města Rousínova. Zajímavá je např. zmínka o životních osudech Morice Oppenheimera, které kronika líčí ve spojitosti s jeho úmrtím dne 16. prosince 1907 ve věku 82 let. Oppenheimer se stal již v 18 letech legionářem a v roce 1848 se zúčastnil revolučních bojů. Po potlačení povstání uprchl do Uher, kde byl nakonec zajat rakouskými vojáky a následně 3 roky vězněn v kasematech hradu Špilberku. Poté se vrátil do Rousínova, kde žil až do své smrti pod policejním dohledem. Jiná zajímavá zpráva je spjatá s další židovskou osobou. Kronika hovoří o tom, že v Pešti v roce 1908 umřel rousínovský rodák Moric Bernfeld, který odkázal chudým křesťanům své rodné obce 1 000 korun a Židům pak 2 000 korun. Křesťanská obec, která vlastně nebyla jeho rodnou obcí, uvolila se proto odevzdat své sesterské obci ještě dalších 200 korun ze své částky. Vše však dopadlo zcela jinak, neboť veškeré peníze byly i s přípisem zaslány obci křesťanské. Nakonec v kronice čteme, že přípis byl napsán maďarsky, nikdo z místních mu nerozuměl, a tak si křesťanská obec zmiňované peníze jednoduše ponechala. Další zpráva, zaznamenaná kronikou v roce 1916, hovoří tentokráte o požáru, který vypukl na půdě nejmenovaného domu židovské obce, a to přesně dne 4. října. Požár však nebyl veliký a k jeho zneškodnění postačila pouze stříkačka židovská. Tato zpráva je mimo jiné potvrzením činnosti místního židovského hasičského sboru, u něhož lze předpokládat, že v obci působil již daleko dříve před tímto datem, neboť v židovské čtvrti bylo riziko vzniku požáru na denním pořádku, a to především z důvodu existence velkého počtu různých dřevěných přístavků a verandiček, které mohly snadno vzplanout a oheň by se rychle šířil, protože jednotlivé domy ghetta byly k sobě velmi natěsno přistavěny.

V závěru této kapitoly jmenujme ještě alespoň ve zkratce místní židovské obyvatelstvo, které zde pobývalo těsně před rokem 1919, kdy došlo ke spojení obou obcí a tím zároveň k zániku samostatné obce židovské. Počátkem 20. let 20. století bychom v Rousínově našli rodinu Deutschovu, Franklovu, Gottlobovu, Jellinkovu, Kudličkovu, Munkovu, Piskerovu, Rosauerovu, Steinerovu a dvě rodiny Lamplovy. Z jednotlivců tu bydlela Božena Bagarová, Richard Löw a Židé Brol, Rabl a Spiegel.